Je ovlhlý den... Na všem zmlklá tíha,
na sceně titanských skal nahá čela,
a každá vráska jich a každá rýha
se mokvajícím sněhem smutně bělá.
A zdola, odkudž rubáš mlh se zdvíhá,
lká stlumeně bystřina roztesknělá –
a ozvěna, jež za balvanem číhá,
v té tišině jen odpovídá, bdělá.
Ten osmý srpen! Na všem tichá duma,
jak táhnula by z duší našich na ven –
v sluch šumot Aachy hučí jako stesk –
a člověk sedne – zamyslí se – znaven
dá v dlaně hlavu – a jak dumá, dumá,
mní chvilkou slyšet těla pád a třesk.