Kol vychrtlých tváří jim ovlhly zcuchané vlasy –
(den celý byl mhavý, i večer byl smutný a mhavý)
a ačkoli k osmé juž mohlo být na věži asi,
a večer byl tentokrát nezvykle smutný a tmavý –
přec čekali všickni, a čekal i úsměv jich lhavý.
Ve shrbených krcích svých divoké krotíce hlasy –
a na zhublých tvářích svých jizlivý úsměv (však lhavý)
a vyzáblé pěstě své pod pláštěm sevřeny asi:
tak v podloubí stáli již s poledne, hlava dle hlavy...
Pak odbilo pomalu... Hodina soudu a spásy...
A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy.
Oh, mstivé ty tváře! oh, divoké, bassové hlasy! –
teď chorál mu řvali! a posměšný chorál (však lhavý),
neb lhalo-li všecko – byl posměch jich nejvíce lhavý!
To bylo, když večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý.