Ještě dnes jej pamatuji zcela,
jak vázán ve tuhé byl koži,
desky dřevěné a spona zrezivělá,
a co’s v něm čet’ – byl zázrak boží.
Našel’s v něm, kdy kapraď zlatem kvete,
jak zaříkávat souchotiny,
jaká pomoc, když tě můra hněte,
jak citovat máš mrtvých stíny. –
Vzpomínám si na babičku starou,
kdy nade mnou se klonívala,
koření pak vzala za almarou
a letkvar bájný cedívala.
Vidím ji – jak s tváří rozbrázděnou
nad herbářem se klonívala,
z velké truhly přízí konopěnou
mně souchotiny měřívala...
A teď asi vrouben prachu lemem,
kdes v koutě leží nehledaný,
soused pavouk šerým diadémem
mu zdobí okraj ohlodaný.