Už od jakživa není pohár medu,
by nebylo v něm aspoň kapky žluči...
Z nás ovšem každý rád, když hřmění ledu
už v dáli usíná, když háje zvučí,
když štíty hor mlh ve modravém plédu
se v obzor choulí, fialky když pučí,
a ovlhlý kraj zamženému hledu
když s ostrou vůní padá do náručí...
Vždyť rudých košil červenavé vlny
se začnou zvedat v moři bílých květů:
čas přišel našich výletův a sletů.
Žel jenom, že dech Vesny kouzlaplný,
krom zpěvu ptactva, letě přes zahrady,
též vzbouzí vaše bájné serenády.