Ty, svatý ptáku, znaku naší síly,
v svůj ostrý zob a nepodajný spár
chop těchto mojich chabých veršů pár
a zakruž s nimi k slunci nad mrak bílý.
Ač chabé jsou, přec mají tep mé žíly,
je štěstí v nich, však také v nich náš zmar;
ty kdybys dal jim síly, ohně dar,
tož možná, že by potom působily!
Ó působit! Být bratrům maják, stráž,
jim na rtech jásat, truchlit v jejich bídě,
jít první v boj, být slední v puklé přídě,
když vstává vrah, hřmít: Sta se paží vzpaž!
a za Vlast s Viktoria! v rtech mřít v boji –
viď, sonete, to touhou tvou i mojí.