To bude ticho zádumčivé, ticho vlažných dní,
až černá, rozdýchaná, hebká v duši napadá,
a vše tam zasype, dřív ještě, než se rozední,
vše zasype, co po léta tam tlí a uvadá.
Až napadá... Ach, černá, rozdýchaná šarpie...
Na rány krvavé a na vše, co tam vadne, tlí...
Až napadá... A vlažné krve až se napije...
Co zbude pak, než jemnou radostí být mdlý?
Pak ulehčí... Až zasype vše... Divná šarpie...
Vše zasype, co po léta tam zrálo, tlelo, zvadalo...
A ráno udiveny budou cizí harpie,
a každá zlostí vykřikne a každá zavyje,
že rány nebolí, že přes noc něco padalo,
že něco vlažné, hojivé a vonné do nich padalo...