Ó, heslo, promočené vřelou krví
těch tisíců, již pod nůž guillotiny
šij sklonili... to věk byl zcela jiný,
jenž zapálil tvůj smolný věnec prvý,
než náš... ten stařec skepsí předrážděný.
Dnes umírá... věk nový, hrozný, stinný
pěsť pozdvihuje, zrak má zkrvavený
a tváři vzdornou, plnou trpké sliny.
Je obzor v mracích – jen ta pěst z nich čouhá,
a v rudých blescích, jichž spleť tu tam plouhá,
se vyzývavě svírá, touhou chví...
Jen v dáli slunce zlatý proužek kreslí,
viz, nad ním krouží Sokol nepokleslý
a volá: Rovnost, volnost, bratrství!