Když první sonet v jambu volném, kolébavém,
jde v čelo kolegům svým krůčkem nesmělým,
je ptáku podoben, jenž v olší nade splavem
se prvně rozezpívá tichým hláskem svým.
A není divu – dřív pár přátel v shovívavém
mu tlesklo úsměvu s autorem nadšeným –
teď náhle ocit se před veřejnosti davem,
jak k rýmu nesměle tu cinká nový rým!
Však brzy zvykne, bude pěkně deklamovat
a vyznačená pak místa slibně akcentovat
jak onen pták s tím zpěvem nesmělým,
hlas jemuž zvolna sílí, zvučí jasným kovem,
a peruť mohutní, že v moři červánkovém
svá křídla pozlacuje sluncem zapadlým.