Je pozdě již... Kouř po střechách se plazí,
srp měsíce jak stříbrný je plech,
vzduch prosycen je hořkou vůní sazí,
již půlnoční déšť smyl se šikmých střech.
Je pozdě již... Jen kapek pár dle domu
tak tence tříská na luceren sklo,
jež svítí žlutě na skupiny stromů,
kde náměstí se plaše zalesklo.
Je pozdě již – a měsíce srp sklivý
již padá za hřebeny mokrých střech,
jichž ubíhavé v dálku perspektivy
tak měkce krájí stlumený tmy Vzdech.
Kdos zašeptal... Však zde nic nepohne se,
vše souzeno tu býti lhostejné –
jen měsíc v kašně bázlivě se třese,
jak s věží hodiny zní spozděné...