V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení,
v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou,
v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení,
v tu dobu úpadku, již ku zhroucení spitou,
jda hrdě, sonete můj – doufáš pochopení?...
Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou,
mluv tónem intimním, mluv tonem rozhořčení:
však nevnucuj se nikde... Cestu kamenitou
jsi zvolil – budiž; tu už musíš něco snést;
v ty naše bolné rány zcela otevřeně,
jen lancetu svou zaryj – nedbej, že zní pláč...
Haj, vysvětluj a úšklebkem se nedej splést;
své credo udej i tam hrdě, nezkráceně,
kde optají se ironicky: co jsi zač?