Tak člověk nežil ještě nikdy efemerně
jak dnes... Po nakloněné ploše vědy
se řítí v hloub, a nechť mu to vstříc zívá černě,
přec nestane, by protřel svoje hledy.
Svůj celý jepičí věk hrbatí se perně
v svých pracovnách, jsa nervosní a bledý,
kde otec přestal, v jeho patách luští věrně
o Bohu, společnosti problém šedý.
Chce křídlo přepnout přes věčnosti dálné vlny
a celý kosmos sevřít dvou, tří do formulek,
pravd nevystihlé moře přelít v lebky důlek –
A zatím blázinec a kliniky jsou plny,
nerv chorý přepnut, tělo zanedbáno –
ký div? Mens sana in corpore sano!