Zas den byl ospalý – po proudu řeky kdosi šel –
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla –
to den byl ospalý – kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.
A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světla zhasili,
když náhle vzpoměli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.
Noc byla zamlklá – kdos podle řeky ještě šel –
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. – Že nevzroste nic. – Že nic nevzeplá.