V podzimní šero, mlhou prosáklé,
plá měsíce zlať ve zkaleném skle,
a v stlumeném tom svitu lampy stažené
má všecko kontury tak do mdla zamžené.
A duše zlákána svou fixní ideou
(hod cudný slavit ve svém Paláci),
vstříc do mlh vybíhá – a s dary na rukou –
však tesklivě se zpět vždy navrací.
V podzimní šero slabě zamžené,
plá měsíc svitem lampy stažené,
a jeho kontura tak chorobně a mdle
se občas náhle zachví v řeky zrcadle.