To bylo lstivé kirie, jež na večer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo –
to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.
To bylo lstivé kirie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití –
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!
A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly
i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly,
my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým, mstivým hledem
jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali:
že zrovna tuhle vášeň – slyšíš? slyšíš? – v našem těle snědém
my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem!