Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna,
smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec jen smích...
a fixní idea má k všemu blahovolná
ji zvolna dohání příznačnou chůzí nesmělých.
Jdou tmavým údolem dědičné Anaemie,
kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý,
kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je,
a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž mdlý.
Jdou mlčky... Občas zakašlají starostlivě,
a vznětlivé pak zastaví se v mlze průhledné,
a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlivě,
nad čelo každá po kradmu svou ruku nadzvedne...
A zase jdou... Žel, s vědomím, že kolem v přítmí
nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí,
že otec vinnen tím, že sebe sladčí: přijď mi
nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí.