Modlitbou, tichou a pokornou modlitbou chtěl bych se vyplakat u tebe, dobrá má ženo. Za těžký ten smutek dlouhých let, jež leží za námi, dlouhých let samoty uprostřed slídivých davů,
banalních, sprostých a špinavých davů, za všecko bolestné prázdno zmařených let, za všecky slzy a za všecky úsměvy, za každý okamžik světlý a radostný,
za každý pohled tvůj a za každé to slovo útěchy, jež v těžkých chvílích mlčení ty dovedla’s mi dát... Před bolestným oltářem tvého mateřství, jež na kříž přibyto z ran těžkých krvácí,
kde v soumraku tichého smutku jak věčná lampa mystickým světlem hoří velké srdce tvé, na tvrdých stupních toho oltáře bych poklek’ rád a diskretní zpovědí svých nejskrytějších slz
chtěl bych se vyplakat, má trpitelko tichá. Před chmurné portály přísných kathedrál se přicházeli hříšní asketicky kát, pokorně v režném rouchu stávali u dveří
a kolemjdoucím vyznávali viny své, do štvavých výčitek jim svištěl výsměch ulice, morálka pohoršených zástupů jim plila v tvář, a oni pokorně a tiše ve svém rouchu kajicném
u dveří chrámových se sklopenýma stáli očima, pohříženi do svého nitra mučivé tragiky, kam jako z dálky zaléhaly hlasy ulice a posměch těch, kdož kolem kráčeli.
Je mi, jak sám bych kajicně tak stál před chrámem zamlklým, kde na kříži bolestné tvoje mateřství z ran těžkých krvácí, sám, trpící, pohřížen v nitra svého tragiku
a zmučen výčitkami, které chápat neumím.
Cookies on Poetry Cove