V propastech, v hlubokých a temných propastech rodila se ta dlouhá, bezútěšná noc. Na dalekých obzorech zapadaly hvězdy a světla uhasínala a v samotách,
kam zraněni my spolu mlčky odešli, v tom tichu k zalknutí jen bolest zpívala. Horečkou šílenců veliké měla zornice ta smutná bolest zapírané touhy,
a hořké bylo její vyhnanství. Na pustá pobřeží my přicházeli spolu a mlčící a smutní jsme tu stávali, a naše oči upírané do dálek
čekáním dlouhým umdlévaly v temnotách. A tak jsme přicházeli v dlouhých, těžkých hodinách, dvě duše příliš passivní a příliš doufající, dvě duše naivní a milující samotu,
diskretní, čistou, oplodňující samotu, a na první jsme výkřik rána čekali. Za námi daleko tam hýřil život pohnutý, vášnivé jeho rhytmy se k nám z dálky vlnily,
frivolní píseň z otevřených oken krčmy, (výkřiky spilých plavčíků a tvrdý jejich smích, těch, kteří na břeh vystoupili ze svých korábů a den a noc prohýřit smějí v městě neznámém)
a před námi na mrtvých vodách půlnoc ležela a v opuštění měnila se naše samota. Tak pohříženy v dálkách naší touhy slzící, a v tajemných modlitbách strachu a úzkosti
nás zastihlo to očekávané a velké ráno. Jak blesk očišťující zažehlo to v temnotách, a v plamenech naší vítězné radosti a nadšení stoupalo ohromné, jásavě planoucí slunce.
Zástupy bílých ptáků je roznesly na křídlech, ty plamenné požáry naší vítězné radosti, a naše náruče rozpjaté, (tak nábožný brahmán svou náruč rozpínal,
když k slunci modlil se na horách) rozpjaté naše náruče se potkaly v hlubokém mlčení naší uzrálé touhy. A to byly ty chvíle velké svojí pravdou,
ty chvíle zázračné, v nichž počala idylla tvého mateřství a život, život, život!
Cookies on Poetry Cove