Hřích! Proč se vzpíráš tomu doznání? Jen jdi a ptej se, ptej se, co ti řeknou! Jdi kající na ulic nároží a kolemjdoucím žaluj na sebe svou hanbu,
u vchodu chrámu, kde se káže láska, jdi ukazovat bílé svoje tělo, (to hříšné, svaté svoje bílé tělo!) své čisté ženství hoď těm davům na pospas,
náš celý svět a všecko naše štěstí intimní, to všecko, čím jsem tobě já a čím ty mně, to všecko hoď jim – naši vinu tragickou ať oslintávat mohou kuplířskou svou morálkou
a drze omakávat prsty špinavými tvou tichou oddanost a štěstí naše slzící! Ty pláčeš? Pojď! pojď ke mně, čistá duše má! a nebuď smutna – hleď, jsem celý, celý tvůj:
ta prsa, na něž ráda kladeš hlavu svou, ty svaly paží k zápasu a k práci napjaté, mé čelo ustarané, jež tak ráda líbáš polibkem dlouhým, v němž se naše duše potkávají,
mé oči vyjasněné smutky rozptýlenými, ty oči důvěřivě planoucí vstříc jasné dálce, zářící dálce našich velkých nadějí, můj každý nerv a každý atom mojí bytosti –
všecko je tvoje! Jenom smutna nebuď mi. Svým vlastním tělem zahřeju tě v ustydlých těch tmách – sem polož zatíženou, umdlenou svou hlavu, a ruku dej mi, lichotivou, teplou svoji ruku,
a se mnou, duše, pojď, pojď se mnou oddaná tou oddaností ženy, která trpět bude vždycky, od prahu cnosti zahnána ty se mnou, duše, pojď daleko někam z toho dusna přetvářky a lží,
do volných dálek s širokými obzory, kde čistým vzduchem sytým vůněmi a teplem v zátopě světla půjdem’ spolu osamělí, dva píseň volnosti si zpívající vyhnanci,
a já ti nadšen budu cestou vyprávět o slunci na horách a bílých ptácích v oblacích...
Cookies on Poetry Cove