Jsme sami zas... Pochovali včera naše dítě
a kolébku dnes prázdnou někam vynesli.
Tak bez útěchy zůstali jsme podle sebe
brutalně zasaženi něčí mstivou rukou,
tou surovou a tvrdou rukou něčí, který přichází
k nám v řídkých chvílích draze koupeného štěstí
a k chudému našemu stolu s námi přisedá,
tak přes noc ochuzeni o své štěstí největší
a zlomeni jsme podle sebe sami zůstali,
tak bezútěšně sami, trpící má ženo.
To minula poledne velká hodina
a s polí prázdných ženy umdlené
ke branám města zamlkle se vrátily.
Na smutných pláních zbyly ohně kouřící
a vážně k západu plující černí ptáci.
A noc už nadchází a my tu sami zůstali.
Světýlka v zamlžených dálkách kmitají –
to na samotách rozsvítili v soumraku
a kolem ohnišť praskajících sedají,
nevlídné noci smutek prahy jejich obchází
a zkalenými zornicemi hvězd nahlíží do oken.
Taková je dnes naše samota, má tichá Rút...
Ocúny melancholické rozkvetly v pastvinách
a rozprchla se naše bílá stáda.
Noc nadešla. Noc smutná úzkostným a pustým tichem,
jímž umlkají někde v temnotách
jen rozptýlené hlasy volajících pastýřů...
Jak sami, sami jsme, ubohá moje Rút!