My vyšli spolu do hor. Dva vyhnanci jsme opustili města v údolí a vyhledat šli osvobozující samotu blíž ke slunci a k okřídleným oblakům.
Rmut ulic lpěl na našich sandálech a vědomí člověčství hořklo v našich nitrech, když po strmých jsme cestách spolu sami stoupali a hledali ten úkryt bezpečný
před útočnou a tvrdou lží rvavého života štvavých a uštvaných davů, stesk loučení (i vězeň po žaláři ohlédne se rád) a touha jásavá a nové naděje
šly s námi k neznámému domovu... A třetí rok už táhnou jeřábi, a po třetí už kvete vřes na našich stráních a víno uzrává na bílé naší chýši.
My dávno odvykli naslouchat lidské řeči, bušení kladiv u syčících ohňů a hlasům zvonů z dalekého údolí, a čím jsme někdy spolu trpěli,
spí dávno hluboko, v snách začarovaných, jak v kouzelné báchorce o křišťálových zámcích zakletých jezer...
Svět zapomenutý tam leží dole pod námi, obzory jeho v dálkách mlhavých se ztrácejí, pod naším krovem stavějí si hnízda ptáci a k našim dveřím, jako v naivních legendách,
zvěř krotká přichází s důvěřivýma očima, kde na prahu v purpuru nádherného západu Pan sedí kosmatý a na syringu píská.
Cookies on Poetry Cove