LESY ŠUMÍ...

Lesy šumí, lesy šumí... Nad západem hoří ohně, v lukách vůní zatopených plouhají se bílé páry,

srny vyšly na kraj lesa, k obzorům se zadívaly, k obzorům, kam v cizí dálky bílá plují oblaka.

Lesy šumí, lesy šumí, v naší jizbě sšeřilo se, po koutech se rozvěsily pavučiny prvních stínů.

Stmívá se ta naše jizba pohádkovým mlžným šerem, vlhkým mechem starých lesů němá noc jde v samotách.

Lesy šumí, lesy šumí. V naší jizbě setmělo se, intimní sem vešla chvíle – ve svých měkkých, sladkých loktech

moje žena dítě hýčká. Nad západem hasnou ohně, brzy vyjdou první hvězdy ponurými nad lesy.

A za těmi lesy někde leží velká, cizí města s paláci a trůny králů, papežů a prelátů,

veliká ta cizí města s pochmurnými věznicemi, s pelechy svých bídných čtvrtí, s kláštery a blázinci,

cizí země, cizí státy s ohromnými armádami, s bataillony hladovících pod ochranou bodáků,

země cizí, hory, moře, cizí lidé, vášně cizí, krásy nové, nové pravdy, s tragikou svých zápasů,

světy cizí, mrtvá města, pusté chrámy mrtvých bohů, všecko mrtvo, pro nás mrtvo, leží tamhle za lesy.

Lesy šumí, lesy šumí... V naší jizbě sešeřené proti nebi hvězdnatému silhouetta tmí se v okně.

To má žena ve svých loktech naše zlaté dítě hýčká, celý svět náš, naše všecko, naši svěží pohádku...