Já pláču štěstím... V odříkání teskných tmách
červánky opily nás zázračného rána.
Bolestnou horečkou nebude spánek náš
a mukou nebude už naše touha štvaná,
ve chvílích naší samoty, jak cizí pes
nám k nohám lehat nebude tesknota němá,
a neujasněného smutku těžký stín
už nebude víc stávat mezi námi dvěma.
A hořknout nebudou už naše příští dny,
čím zmučili jsme v zapření svá léta mladá:
co’s mohla milující žena muži dát,
ty’s dala mi, a dala oddaně a ráda!
Pojď, oddaná a láskou velká ženo má,
jen my víme, čím jsme ty chvíle vykoupili,
my, kteří přinášeli v oběť zápalnou
své mládí kypící a nejdražší své síly.
Pojď ke mně blíž! Jak velké to máš zornice
a zářící! – to slzy? slzy jiskří jimi?
Proč je ti smutno jen? – hleď, štěstím pláču já –
proč ale ty, proč ty, má hlavo zlatá, rci mi!?