Tak bylo všecko prosté. Slunce zářící,
veliké slunce stálo v zenithu
nad šírým krajem s dalekými obzory
a plným klidu starých legend biblických,
na stráních travnatých se pásla bílá stáda
a v slunci zrály vlny těžkých klasů.
Den přišel žní. Den zázračného uzrání.
A zpívající ženci přišli v zástupech
a položili přetížené klasy.
A s nimi ty jsi přišla, tichá moje Rút.
Tak pokorně a mlčky za nimi jsi kráčela
a klasy ušláplé jsi po nich sbírala. –
Když na stráních pak umlkaly šalmaje
a stáda s pastýři se k branám města vracela,
když v dálce ženců posledních se písně ztrácely
a ticho připozdění lehlo na mlčící pláně –
ty ze všech, již tu byli, jediná jsi zůstala.
A noc když nadešla a v osamělých cisternách
se zrcadlily z tmavých dálek velké, tiché hvězdy,
ty’s přišla ke mně, tichá moje Rút...
Na požehnaných pláních čerstvá žatva voněla,
a vlahá byla noc a hvězdy svítily,
když k nohám mým jsi přišla ulehnout,
a měsíc nádherný vycházel na obzor,
a půlnoc byla velikého sábatu...
Má sestro, ženo moje, tichá moje Rút!