Má zmije vášnivá s tím zrakem planoucím,
jež stále ovíjíš své dlaně kol mých skrání,
s Tvých retů opojných a vínem šumících
cítím pít tajemné a zvolné umírání.
V Tvých ňadrech nádherných a proudech vlasů Tvých
spí velké tajemství: jed, nádhera a štěstí...
V Tvých loktech kararských spit, zmámen, skolébán
Tvým dechům naslouchám, jež šepcí o bolesti.
Zmar, bolest, štěstí, pláč a výkřik rozkoše
Tvých očí ukrývá nebesa nevysněná...
V Tvých horkých objetích a vroucích polibcích
mou duší beztvárnou jde dlouhý úžas: – Žena – – –
Má zmije vášnivá, z Tvých rukou nádherných
své zvolné přijímám bolestné umírání,
své ruce zatiskni (– nač dlouhých bolestí –!)
v mé hrdlo usláblé a v moji bílou skráni,
ať v jednom výkřiku a jedné rozkoši
zvím velké tajemství o smutku umírání!
Má zmije vášnivá, svým jedem opoj mne
a ruce zaryj mi do zbičovaných skrání!