Jsem skromný hoch, má drahá paní,
konečně chtěl bych šťasten být...
Přejte mi, prosím, na svítání
bych směl Vám ruku políbit.
Jsem fádní sice, rád to věřím,
co lákalo, už neláká...
Však dřív jste měla chlapce, paní,
dnes byste měla tuláka –
s novými třeba ideály,
se zkušeností nových cest,
– a kde snad dříve rostly chrpy,
mohly by dnes i máky kvést –
s vibrací nových, sladkých tužeb
a s romantismem novým snad,
tuláka, který přišel z dálek
žíznivý touhou milovat...
A Vy, mých starých visí kněžno
a dětské lásky paní má,
stojíte nyní beze slova
se sklopenýma očima – –?
Své rety přejte zlíbati mi
v jediné lásky závrati...
Jsem tulák, jenž za jednu chvíli
rád více se už nevrátí – – –