Zbledly pak růže, jásavá jitra,
zhořklo to vše, a království zhořkla
radosti jako blednoucích jiter,
nádherných jiter tichého dětství...
Zmírala jitra!
V doznělých písních zabouřil život –!
Tajemství byla odporně zjevná,
písně už zmlkly májových fléten,
a duší táhla na místě představ
velikých bohů, slavného Štěstí,
šedivá mračna, kotouče prachu – – –
(To jsou ty chvíle, paní mých visí,
kdy zhořklo víno u samých retů,
kdy zvadly bezy dotekem rukou,
kdy klesla hlava v chvějící dlaně,
kdy s očí pluly veliké slzy
čekání marných u trosek visí –
kdy se nám zdálo, slunce že hasne,
umírá slunce, umírá radost,
kdy mřely písně, zvádalo štěstí,
a duší táhly podzimní písně
o tom, jak nikdy nevzkvetou klasy – –)