Co bylo, prosím, zapomeňte,
(ni chvíle ať se neztratí! –)
teď rozejít se značilo by
vlastní se sudbě rouhati.
Jen třeba trochu retroskepse
a historii uvážit...
Och, je tak krásno šťastným být,
och, je tak sladko šťastně žít!!
Ten hloupý moment tehdy večer
mi celou Vaši přízeň vzal.
Vám tehdy znám byl svět už celý,
a já jsem teprv poznával.
A myslil jsem si, dobrák tichý,
že jste mi život spálila...
Však teď mi počlo jasno být:
toužím se zpátky navrátit.
Vy jste už byla v renaissanci,
a já byl teprv romantik.
Však dnes na místě starých pláčů
zpívám si klidně: „Heil und Sieg“.
Faust z Werthera dobami stal se.
A tak jsem nyní potkal Vás...
To je ten celý věcí facit:
však nechci reagovat na cit.
Už nejsem příliš pathetický,
není, co bývalo snad kdys,
a myslím, že by mohl býti
i mezi námi kompromis.
Já ze života slevil mnoho,
a Vy jste leccos přidala...
Tak mohli bychom šťastni být...
Chtěla byste se navrátit?
Už vzdechy svými nenudil bych,
ni romantickým myšlením,
je hloupá každá kontemplace
a není lásky posláním.
Dnes nechtěl bych myšlenek Vašich
a spokojím se se rty jen.
To je ten celý věci facit:
však nechci reagovat na cit.