Budeš-li na levém rameni
mít zase mateřské znamení.
Zdali tvé tělo, až tě svleku,
vyroní hořkou vůni léku.
Zdali na tom místě, kde ženy krvácejí,
se ti ještě stříbrné pásky chvějí.
Zda až tě v náruč sevru, budeš zas lačně vzlykat,
jako klisna závodní před hangarem ržát a se smýkat.
A až tě obejmu, dřív než jsme došli k cíli,
tvé tělo v záplavu slz svou lačnost promění-li.
A když cíle dojdu já, bez sebe v spasmu celá
v svém lásky zoufalství mou kštici rváti bys chtěla.
Zda až vše zakončím, jak vystřelena z luku
se z lože vymrští, na ňadru držíc ruku,
se k džbánu vrhne zas, než napočítám dvě, tři,
na mísu usedne, aniž mých citů šetří,
krůpěje přijímá a současně je vrací
s grandezzou bohyně, půvabu aniž ztrácí,
v charm spolu brutálnost kouzelně spojující.
Ač sčítám krůpěje, jichž součtu nelze říci,
spouští je rytmicky, hned jejich rytmus střídá,
stane před zrcadlem, „quelques fleurs“ do vlasů přidá,
s takovým půvabem, s takovou gracií,
že pouhá vzpomínka mé smysly opíjí.