Och, nebudem plakat...
Bylo by marno vzpomínat stesků,
vzpomínat starých bolestí...
Otevři srdce, duše má drahá,
a nech v něm růže vykvésti.
Bylo by marno vzpomínat slzí,
které dřív v duši pálily,
vzpomínat trpkých, bolestných chvílí,
které jsme kdysi zažili,
vzpomínat, kterak zhořklo nám víno,
myslit na květ, jenž nedokvet’,
vzpomínat písní, zapadlých písní,
myslit na pláč, jenž v duši slét’,
vzpomínat chvílí, zahořklých chvílí,
uvadlých květů v zahradách,
vzpomínat, kterak ničící rukou
život do květů snů nám sáh’.
Nebudem plakat –
Rozkvetly písně, umřely stesky,
květy se bělí v alejích,
rozkvetly růže, rozkvetly bezy,
na lukách kvete štěstí smích.
Otevři srdce, setři své slzy,
v srdci nech písně vykvésti,
Dafnis já tichý budu ti zpívat
romanci sladkou o štěstí,
o novém štěstí májových nocí,
o květu tichých alejí,
o princi, který princeznu ztratí,
ale kdes v růžích najde ji,
o tom, jak život béře a dává,
co kdysi vzal, že navrátí – –
Duše má sladká, vyprahnou slzy
v hýřivé lásky závrati.
Vzpomínky spálí, bolesti zžehne
jediná chvíle zářivá...
Klekněme k slunci v modlitbě jedné,
ať duší naší zazpívá
symfonie o vztýčených chrámech,
které nám Síla ochrání,
o tom, jak přišly radosti nové,
o novém v dálkách svítání –!