Uvadnou bezy, uvadnou máky,
na konec všechno stejno je,
i kdo spal život, i kdo jej hýřil,
na konec stejně žaluje...
Má drahá, věřte, nevím sám,
proč Vám to thema vykládám.
Zde bezy kvetou, tam kvetou máky,
tam štěstí, zde jen naděje.
A přijde podzim a přijde jeseň,
vášeň i snění zavěje...
A tak tu s Vámi přemítám,
kam se obrátit: sem či tam?
Princeznu jakous princ měl kdys v lásce –
chodili spolu alejí, –
fialky ona trhala jemu,
(on petrklíče trhal jí).
Chodili dlouho, jara i léta,
roky jim v lukách míjely...
Duše to byly groteskní věru.
(l polibků se styděli.)
A když se kdysi (večer to byl už)
vzbudili z toho lásky sna,
sestárl princ, a sestárla ona,
čistá a sladká princezna...
Uvadnou bezy, uvadnou máky,
na konec všechno stejno je,
i kdo žil mnoho, i kdo žil málo,
na život stejně žaluje.....
Stojíme v tvář tu záhadám:
Má drahá, čekám: sem či tam?