Ležíš v mých snech pod jasanem uprostřed anemon, vřesu a kvítí
smyslů mých zázrak, mystický taj, tajemství hmoty, jímž mohu se spíti.
Dychtivý čmelák, opilý živok, křižák, jenž bezmeznou tkání
osudů, věcí, pocitů, tuch, horstev a plání
hvězdami, prostory, vesmírem, oblaky, blátem
na svatbu záhadnou spěl, šíleným pobádán zmatkem a chvatem,
by všeho se zřeknuv, v tebe, střed země, mohl se vrýti,
a v bezmezné touze, horečném snu ukojen býti.
Svých bělostných údů, oblých a úlisných lačnící spleť
s kořeny stromů v zárodky prsti rozkládáš teď,
lahoda klíčení, dychtivost dozrání, tělesnost plodu
v každém tvém pohybu láká a spaluje v trýznivém svodu,
nervy mé roztíná, srdce mé bičuje, smysly mé jítří
pro jeden okamžik všechny své vydati výboje zítří.
Nahá a nestoudná, sféricky hudebná, v souzvuku svalů
lidskou mou důstojnost brutálně rozdíráš v zvířecím žalu:
vzepiat se a jediným výtryskem zahrnout tělesnost tvou
bez zbytku, bez stopy v nezměrnou dychtivost svou!...
Zrady té tužby! Jak je to možno! Nádherný sen
kosmické extase, věčného splynutí úskok jest jen!
Jak je to možno: milovat, dychtiti, vroucností mříti –
a z náruče milené vystydlý člověk zase jen zbýti!