Ve stínu lesa, v koutech vodometů
já čekám štěstí: přijde hoch či žena?
Kdo mít' mne bude rád? Jakého bude jména?
Já sobě thyrsos z okamžiků pletu
a čekám s poklidem, až bohům snad se zlíbí
mně poslat miláčka jen letmou pro potěchu:
ať přijde kdokoli, jej něžně složím v mechu
a stejně zahrnu jej štědrostí i sliby.
A rtů tak okusiv, jichž nepoznal jsem lící,
já s věcmi loučím se, jim nenazdvihnuv masky.
Milence opouštím, o pocelech mých snící,
a znaven polibky, jichž okusil jsem právě,
dík vzdávám bohům všem, že krátké tak jsou lásky –
a snít jdu o slunci a zvířatech i trávě.