Živote bože, králi nádherný a strašný,
v žeh prvního jarního dne, kdy ještě vše hluboce spí,
ve vigiliích svátků lásky, jež rozevře koruny růží
a lilií kalichy bledé a odhalí nejsladší tajemství:
modlím se pokorně k Tobě (mdlá vůně již zahrady tísní
a budoucí plápoly slastí již v krůpějích rosy lze zřít),
za milence modlím se první, za milence modlím se cudné,
již sladkého ovoce objetí svých sem přijdou okusit.
Dej v touze zmírat jim, Pane. A závoje blankytných her
jich snění ztlumených neruš; nech marně a věčně se chvět.
Poznání vyvaruj cudné. V pÓl opačný cesty jich veď.
Za marný smysl krátkého štěstí jim věčně dej bolestný vznět.
V žal sežehni každý jich žár a v slz', jež stišení nemá.
Až ke rtům posuna pohár, přec z něho nedopřej pít:
neb toliko milenci ti, již v lásce zřekli se sebe,
smějí sněnou slast lásky okusit.