Když se někdy jedná o to
v pokročilé společnosti,
v zologické zahradě-li
exemplářů zvěři dosti,
zčepýří se, rozumuje:
„Sbírky hojné nutno míti,
víc se musí zakoupiti,
má-li s pokrokem se jíti.“
Když se o to disput vede,
kolik má být každodenně
žirafě, hyeně, tygru
dáno: zda-li víc, či méně,
jednohlasně konstatuje:
„Slonům, oslům nechť se přidá,
na tu zvěř, co se tu vydá,
jinde nechť se amputuje.“
Nejen pouze zvěřince teď,
humanity pěstují se:
nemocnice, chudobince,
convivia zřizují se.
Pro ubohé vězně zdobí
a zvětšují kriminály:
Merkur střehou skrytý v dáli,
slovem: jde se s časem doby.
Když však o hrst drobtů prosí
plebeiové mdlí, ubozí..
jen co od úst zbude slona..
s tou že spokojí se dosí –
ukazují děti svoje:
takhle že se nedá žíti,
páni radí: „Nechat býti
vše, jak bylo – moudrost to je!“
Opatrně potom dají
dohromady svoje hlavy:
„Takhle nemohou prý žíti
naše nízké, chudé davy.
Co soudíte o tom, páni?“
„„Je to frase pouze vonná..
Jiná starost: Páni, slona
zvláštní jalo ujímání – –““