Tys moje dřevěná laň
s pohledy úkosými.
Tvé mlčení je tvoje zbraň
nad ďábly a zmatky mými.
Ať kvete, ať je mráz, ať sněží neb ať bouří,
ty stojíš nehnuta a usmíváš se vstříc.
Tvůj rozmar laskavý prochází deštěm, kouři,
mým krutým rozmarům nesa vždy sladkou líc.
Toužím-li do výšin, jsi oblak, jenž mne nese,
a není nízkosti, za níž bys nešla též.
Tvůj rozmar nezná vzdor a nikdy nevzepře se.
Ježto jsi dřevěná, vždy laní zůstaneš.
Jsem-li v svém nitru rván běsnými vidinami,
jsi běsná furie, nestoudná tělesnost.
Lačním-li po ctnosti, máš cudný pohled dámy,
jsi cudná vestálka, ledová nevinnost.
Toužím-li po lovu, divokou nadháníš mi,
milenky pohlavní neznajíc žárlivost.
Do mého sonetu mi vyhledáváš rýmy;
kdo tebe miluje, všech úvazků je prost.
Štve-li mne ctižádost, o závod se mnou běžíš.
(Ač dřevěná jsi jen, jsi v běhu skvostná laň.)
Mou chtivost zhlédnouc jen – schystána v mechu ležíš...
Tvé moudré mlčení je, lani, tvoje zbraň.