Věz, touhy usnou v žilách rozohněných
a milejší pak stokrát starý klid,
tož pečuj, synu, v chvílích vášně abys
se nerozumem nedal ukvapit.
A brzy, synu, brzy vášeň zmírá
a tisíc útrap potom v život zírá..
V životě nejsladší je starý klid
a protož nedávej se nikdy ukvapit..!
Jsi zkušený, snad pravdu můžeš mít –
– – Jen v životě se nedat nikdy ukvapit??
Můžeš snad pravdu mít..
Však, drahý můj, kdo rozkoš všechnu spil
a síly života v ní zcela utopil,
ten logicky jen klid zas může chtít
a v něm své žití zbytky fadně utopit – –
Tys dopil již.. A já chci teprv pít – –
Tož rozmrzen, jak nezdárný je svět,
ku dívce jakés naivní ten děd
se vlék’
a řek’:
O střez se, dcero, vášně mladých lidí,
neb po nevinných květech bídní slídí –.
A na moje pojď prsa otcovská,
můj slabý zrak přec tajné sítě vidí,
u mně je klid a asyl... dívka dlouze štká.
A pak ji stařec do náručí vzal,
stařeckou smyslností kol pasu objímal...
a pak... tak dál...