Až potom snad, až růže uvadnou
a hebké asfodelly našich snů,
až potom snad, až stichnou žáry nám,
do náruče své mdlé Tě obemknu.
Až potom snad, až ohně pohasnou,
a rozhostí se horizonty tma..
až za šera.. to budou touhy spát..
říc’ budu smět’: Ten stín je žena má!!
Až potom snad, až rety uvadnou,
až zapomenem, jak zněl mládí smích,
sám svadlý, slabý budu líbat Tě
do odumřelých lící pobledlých...
Až potom snad, až bude dohráno,
sám troska, neduh, nesíla a stín
Tě svadlou, mdlou a se rty bledými,
přivinu suše v studený svůj klín.
A budem táhlé stesky šeptat si..
na místě lásky v hrobě klečet snů...
Až potom snad, až růže uvadnou,
do náruče Tě choré obemknu.