Vy ptáte se, kde pro svou malou dceru
ty svěží květy drobných písní beru?
Aj, v starém ňadru vesna vzešla mladá!
když Lila ručky na mou hlavu vznese
a prosivělou kšticí hravě třese,
květ písní sám jí do peřinky padá.
Vy divíte se, že jsem stár, a přece
ni šíje neukláním ani plece?
Aj, vězte přec, že kdekolivěk prodlím,
své ňadro stísněné a sivé lebí
výš s těžkým povzdechnutím zvedám k nebi
a písněmi se za své dítě modlím.
Tak plece přímosti, duch květu zvyká,
a jako čarným proutkem kouzelníka
ve stáří zastaven, dál kráčím světem;
má cesta v blaha líbeznější kraje
ta strachem o mé dítě zaváta je –
leč srdce mé je obaleno květem.