V lesa místech osamělých
snívám zas a zas,
co je vesmír, co je slunce
a co člověk as?
Nevím nic, leč vždy mi řekne
něco na pokon:
vesmír zvonem, slunce srdcem,
člověk zvonu tón!
Mohu za to já, jak zvučím?
Zvonař-li, či kov?
Kdo mě pozná z hrstky zvuků,
z hrstky zpěvných slov?
Nezvučel jsem z vlastní vůle,
co jsem chtěl a ždál,
z vůle toho jen, kdo zvon ten
v život rozhoupal.