Zulíbala do růžova
zora čela hor,
snesl se mi mladý drozdík
v cestě na javor:
„Kam tak záhy, starý pane?“
ptá se drozdí hoch.
„Do Šumavy!“ – „Tedy jste se
přec na cestu zmoh’?“
Nu, jak vidíš, třeba stárnu,
duchem přec jsem čil,
pučím květem svého mládí,
jenž mi v srdci zbyl;
posud je v něm jaré slunce,
posud rosný skvost,
pro samotu, v jaké trávím,
právě toho dost.
„A co dělá mladá paní
bez vás doma as?“
Líbá Lidce rubín rtíků
hedbáv dlouhých řas,
uspává ji mojí písní;
pak mi píše list,
v městě tamo za soumraku
už ho budu číst.
Za to pošlu v malé písni
vše, co zřel můj zrak,
jak slunéčko v horách stíhá
zlatým šípem mrak,
jaká pověsť krajem lítá,
jaký v skalách ruch,
a nač všecko vyptával se
ptačí dobrodruh!