Pták zpíval v rudnoucích už ňadrech stromu,
já pod stromem svou hlavu v dlaně skládal,
pták tesknil po jihu a toužil domů,
já po zavátých stezkách mládí bádal.
Už nenajdu jich nikdy; listí rudé
svým šelestem mi truchlé „s Bohem“ hude,
a pavouk tajemný mi bez únavy
síť bílou vije srdce kol i hlavy.
Však ne, proč stesky v oku se mi taví?
Pryč, povzdechu, pryč, černá dumo z hlavy,
pryč, sivokřídlý kolem hlavy mraku,
což není posud jaro mé v Tvém zraku?