Tamo, kde Hronec náš maličký
v kolýsce horské pláče
a slunko z kamene na kámen
zlatičkou nožkou skáče:
odtud kdys mladosť mi uběhla,
snad že mi v hory zašla.
Ach dobří povězte lidičky,
kde bych svou mladosťku našla!
Po čem ji poznať? Oj slyšte jen!
věru by za lov stála –
oči, toť byly vám nocky dvě
a v těch dvě slunéčka plála.
Ňádra – dvé bělostných hrdliček
v hnízdečka teplé tísni,
a ústek kalíšek růžový
přetékal rosičkou písní.
Ručky? – Ach bože, tak hebounkou
nikde jste nezřeli ručku...
byla tak jako ta lilie,
když chce jít na slunko z pučku.
A nožky? Jako ta srnečka,
když z jara sihlinou tíhne.
A křídla? Jako to sokolče,
co jen tak v letu se mihne.
Ach, kdy bych mohla ji dohoniť
tamo, v tom oblačném voze,
dala bych v raz zlatý řetízek
k té její těkavé noze,
a kdyby chtěla zas prchnouti,
po zvuku hned bych a lesku
nalezla ztracené mladosti
dalekou, zarostlou stezku.