K jeteli ji nese spěch,
hlava klesá, čelo hoří,
něco chví se na ústech,
něco blaží hruď i moří;
vzdychá, líce barví krev,
srdce v živůtku se třese –
je to žal či lásky zjev,
co to děvče v ňadrech nese?
Pleje... Pestrý ptačí zvuk
dalekým se lesem honí;
žhavá touha dýše z luk,
sladká rozkoš z keřů voní;
hned – jak kukavice hlas –
zní to z háje do údolí,
hned – jako když metá klas –
křepelkou to volá z polí.
Hned to dýše jako bez,
vánkové když z jara dují,
hned to zní jak zvonů směs,
svatvečer kdy prozpěvují;
všecko zdá se zelenat,
všecko pučet, všecko kvésti;
v moře květů vyhnal sad,
lesy v moře ratolestí.
K charpě rudý touží mák,
v příval poupat šípek pučí,
hnízdo vijí s ptákem pták,
proud chce nivě do náručí;
země zpívá nebi v jas,
září slunce, vše se zpilo,
a děvčeti v srdci v ráz
písničku to vykouzlilo.