Blíže Lipan bitka je,
Češi Čechy bijou;
čí se tužby, naděje
asi v krvi skryjou?
Menhard mluví s zbrojnošem,
šíp mu vsadit velí.
„Pane, mám už v toulu svém
šíp jen zrezavělý.
Dlouho jsem jej ukrýval,
tisíc jiných předčí,
Prušáku jej praděd vzal
v Samlandské prý seči.
Kletba na tom šípu lpí
kněze pohanského,
v českém srdci otupí
hrotu prý jen svého.
V českém srdci největším,
toť prý kletba nebe; –
babská treta, pane, dím,
kdož zde větší tebe?! –
Lichá věc to, pouhý sen,
mnou ta kletba zajde,
vystřelím jej, – války den
ať proň místa najde.“
Vsadil šíp, – leč Menhart sám
výstřel mít si žádá:
„„Táborům ho posýlám,
tam ať kletbu skládá.““
Mluvil, šíp pak vypustil,
kam si přálo slovo,
a ten šíp se v srdce vryl,
v srdce Prokopovo! –