Krásné to patření
s návrší do kraje,
jím moje žaloba
v popěvek dozraje;
však ta má zpěvánka
není tak vesela,
vyrůstá z žalostí,
jež doba nasela.
Jsem jako ztracené
zrnéčko v strništi,
pro mne se z oblakův
vlažička neprýští;
deštík se neprýští,
rosička nepadá,
jsem jako na mezi
travka, jež uvadá.
Pro mne se neplní
poupata na poli,
všude je cizina,
ať chodím kdekoli;
všude mně trápení
hlavičku otáčí,
nic pro mne nekvete,
leda to bodláčí.
Cizo, kam zarudlé
oko se obrátí,
jak mohu ubohá
bez lásky okřáti?
kdeže má chaloupka,
kde moje matička?
Snad s Boží rodičkou
u lesa kaplička!
Ach, kde můj tatíček,
aby mne pohladil,
aby mne před světem
plůtečkem ohradil?
Volám ho, neslyší! –
Slunéčko, pověz ty,
není to spuchřelý
kříž onen u cesty?
Ach já jej ovinu
malými rameny
zulíbám podnoží,
hlínu i kameny;
a tam té kapličce
u lesa nad hložím
ubohou hlavičku
do klína položím.
Potěší, skryje mne
z večera do zory
před zvěří divokou,
před lidu pozory;
až ptáci za rána
z hnízda se vyrojí,
popěvky Pán Bůh mne
nasytí – napojí.
Slunéčko s měsíčkem
dají mně na šaty,
budu se pyšniti
od hlavy do paty;
každý se podiví,
kterak je zlacený –
bez květu, bez listí
sirotek ztracený! –