K nebi stará pozvedá se hlava,
smutným zrakem hledím na zorava
letícího v smavé jihu kraje,
povzdech duše v oku slzou taje.
Sklidil jsem svých písní milou líhu,
z chladu žití toužím k lásky jihu;
zda, až jaro vlast mou bude hřáti,
duše má jak zorav ten se vrátí?
Či snad zorav v klidu chvíli snivé
terčem bude střely závistivé,
by dal střelci kosinku a tlapky
za ozdobu furiantské čapky.