Ve březině na varhany hraje
chladný sever, olše žalmy zpívá,
černou hlavou jako taktem kývá
bujná jedle lesa u pokraje.
V mysli se jí rojí steré báje,
sotva tuší, že juž zima sivá
bílé jíní na břeh bystřin vsívá,
že chléb horalův již nedozraje.
Což ta hrdá jedle síly sporné!
Ona nikdy chudší nestala se,
neschladlo jí tělo bělokorné.
Nezhyne též olše, zbují zase,
ale život chudých v půdě vzdorné
zničen ve stéblech i v krátkém klase –
Píseň pěvce ve sklopené řase.