Viz, jak nebe milé na zem zírá!
Ach, ten stkvostný věnec kyprých hor,
lesův, niv a bystřin rozhovor
v srdci tklivém u píseň se sbírá.
Na pažiti lesklou rosu stírá
brouček v zlatohlavu, malý tvor,
pak své krovky zvedna spěchá v bor,
stopa jeho leskne se, než zmírá.
Lze mi říci: Po mně někdy taky
zlatá stopa u potomků vzplane
před slednými v šero hrobu zraky?
Méně jsem než list, jenž jarem vstane!
Lze mně písní zápoliti s ptáky?
slzou citu s leskem rosy rané?
Však kdo zpívať musí, nepřestane!