Jako ze sna Šumava si vzdychá,
dávná báj jí starou hlavou chvěje,
jižní vánek milý chlad jí věje,
pták ve hnízdě pípne – a je zticha.
Hnědé sovy krvelačná pýcha
na štít bleskem sryté skály spěje;
zrak můj zří, jak měsíc pršky seje
na omšené stráně, plesa lichá.
Sním a dumám. Náhle z houštin svitu
rusalek roj kvapí zlatovlasý,
lehkou nožkou tanče na pažitu.
Kolem ladných boků květné pasy,
sladký půvab v hravém tance kmitu –
svatojanské slaví hodokvasy.
Jednu znám. – Ó kde jste, mladé časy!