Doubravino, míru skrýše ladná,
v níž mé ňadro jako niva zkvítá,
lupením tvým slunce vábněj svítá,
žalosť v srdci neozve se žádná.
Sterých tvojich ramen zeleň vnadná
věnec smíru bolné duši splítá,
vše zde líbeznými slovy vítá,
sladkou touhou hruď se znítí chladná.
Srdce pohádky a snové bledí,
zahynulých chvílí drobné zvěsti,
v koutku ňader utuleny sedí.
Mýtinou jen cestu sobě klestí
mladá srnka; dlouho na mne hledí,
a zas prchá, bujnou plesá trestí.
Není to snad píseň, vše mé štěstí?